Historické ohlédnutí
Předchozí kapitoly se zabývaly převážně látkami, které řadíme do anorganické chemie. Tato chemie je starší než organická chemie. Vyvinula se zavedením přesného vážení a měření, kvalitních záznamů a ověřováním experimentů tajemné alchymie. Když se podíváš na slovo anorganická zblízka, odhalíš předponu an, která vyjadřuje zápor, a základ slova organický, značící živý. Přesně tak tomu v minulosti bylo. Dle dávné představy se dělily chemické látky na dvě skupiny.
První byly anorganické látky, tedy neživé, kam se řadily minerály či nerosty a látky z nich připravené. Nacházely se volně v přírodě a zdánlivě neměly žádnou souvislost s čímkoliv živým. Druhou skupinu látek tvořily látky organické, živé. Tyto látky se nějakým způsobem získávaly z živých organismů. Vstupní surovinou pro experimenty mohla být například vepřová krev, moč, popřípadě žluč.
Panovala představa, že tyto dvě skupiny látek jsou jasně oddělené. Z anorganické látky nelze vytvořit látku organickou a naopak. Existovala pro to různá vysvětlení. Nejznámější bylo založeno na konceptu živoucí síly, tzv. vis vitalis. Tato esence měla být obsažena pouze v organických látkách, v anorganických nikoliv, a proto nemohly být vzájemně převáděny.
Pád vis vitalis
Vitalistická teorie ovšem utrpěla několik tvrdých ran. Nejzásadnějším narušitelem vitalistické teorie se stal roku 1828 německý chemik Friedrich Wöhler, který z kyanatanu amonného, anorganické látky, uměle připravil močovinu, tedy látku jednoznačně organickou. Samozřejmě se našli odpůrci, zejména zastánci vitalistické teorie. obsahoval zbytek vis vitalis, nebo že močovina není organickou látkou, ale pouze odpadním produktem živého organismu. Po Wöhlerovi ovšem přišli další, kterým se povedlo připravit nové látky a významně rozšířit znalosti o látkách organických. Do poloviny devatenáctého století již byla zřejmá převaha důkazů proti vitalistické teorii, a tak jejím příznivcům nezbylo nic jiného než se smířit s krutou realitou.
