Zaprvé, radioaktivita NEPROPŮJČUJE superschopnosti!
Některé prvky, obzvláště ty těžší (tedy ty, které mají v jádře hodně protonů a neutronů), „nedokážou své jádro udržet pohromadě” a samovolně se rozpadají. Přitom se jednak přeměňují na lehčí prvky a jednak u toho vyzařují neviditelný druh záření. Chemik by to napsal takto:
Těmto prvkům se říká radioaktivní, což, volně přeloženo, znamená něco jako „je u nich možno sledovat zářící aktivitu”. Radioaktivita v praxi je tedy samovolný rozpad nestabilního jádra atomu. Tyto tři typy záření jsou nejčastější:
\textcolor{#800080}{\alpha}-záření (čti alfa záření)
Je to proud částic, skládajících se ze 2 protonů a 2 neutronů. Látka, která vyzařuje a-záření tedy vlastně vysílá do okolí jádra helia ( { }_2^4\mathrm{He}). Protože kladný náboj těchto jader není vyvážený záporným nábojem elektronů, je jejich náboj +2. Tyto částice se pohybují rychlostí 5-10 \% rychlosti světla a vzduchem uletí až 6 \mathrm{~cm}. Jsou schopny pronikat i velmi tenkými vrstvami kovu a jsou silně ionizující (to znamená, že dělají z neutrálních atomů elektricky nabité ionty). A protože se jedná pouze o kladně nabitá jádra helia, nikoliv celé atomy, má toto záření kladný náboj a je možné ho vychýlit z dráhy letu pomocí magnetického a elektrického pole.
Pokud se srazí s jiným prvkem, může ho „proměnit” na prvek o 2 protony a 2 neutrony těžší.
Například:
\textcolor{#800080}{\beta}-záření (čti beta záření)
Vzniká samovolným rozpadem neutronu na proton a elektron. Proton zůstane v jádře atomu, zatímco elektron je „vyzářen” pryč. \beta-záření je tedy vlastně proud elektronů ({ }_{-1}^0e), který se pohybuje až 99\% rychlosti světla. Není tak silně ionizující jako α-záření a kvůli své nízké hmotnosti je také elektrickým a magnetickým polem vychylováno z dráhy letu ještě více než záření α. Doletí však o něco dále.
Rozpad neutronu a vznik \beta-záření můžeš rovnicí zapsat takto:
\textcolor{#800080}{\gamma}-záření (čti gama záření)
Tento druh záření není, na rozdíl od α a \beta-záření, proud částic. Je to elektromagnetické vlnění, které vychází z jádra radioaktivního atomu a má vysokou energii a velmi krátkou vlnovou délku (kratší než rentgenové záření). Nelze ho vychýlit pomocí elektrického nebo magnetického pole, a proniká tedy nejsnáze hmotou. Vyskytuje se často tam, kde se vyskytuje \beta-záření.