Shrnutí
IX. kapitola: Literatura
I. podkapitola: Základní literární pojmy
Literatura
To jsou všechny psané texty.
Podle toho, co je cílem textů, se rozlišuje: (1) věcná literatura (cílem textů je něco věcně sdělit (nějakou informaci apod.)) a (2) umělecká (krásná) literatura (cílem je jednak něco pomocí textu předat, ale hlavně vyvolat u čtenáře umělecký dojem).
Podle toho, jaké téma literatura zpracovává a jakým způsobem ho zpracovává, se rozlišuje dílo:
humoristické dílo (základem je nějaký komická (vtipná) situace),
dobrodružné dílo (základem je dramatický děj, který vyvolává napětí),
detektivní dílo (= detektivka; děj se točí kolem nějakého zločinu, např. vraždy, a jeho šetřením),
horor (jde o příběhy, které mají vyvolat strach/hrůzu, a které se odehrávají v nějakém temném prostředí),
fantasy literatura (= druh fantastické literatury; základem jsou nadpřirozené jevy, vymyšlené světy nebo nějaká bájná/pohádková atmosféra),
utopie (= druh fantastické literatury; jde o zobrazení ideální spravedlivé společnosti),
science-fiction (= scifi / vědeckofantastická literatura; příběhy zobrazují dosud nepoznanou realitu nebo fiktivní budoucnost \rightarrow záporné stránky technického pokroku).
Literární dílo
Je dílo umělecké (krásné) literatury, které má stránku (1) jazykovou, (2) tematickou a (3) kompoziční.
(1) Jazyková stránka literárního díla
Jazykovou stránkou je myšleno to, jak autor dílo z hlediska jazyka ztvárnil – jaké druhy slov v díle použil, jestli v díle použil nějaké zvukové prostředky, jestli použil tzv. figury (neobvyklé kombinace slov, vět apod.) nebo tropy (= obrazná pojmenování).
Druhy slov – spisovná x nespisovná, citově zabarvená x citově neutrální, zastaralá x historická x nově utvořená.
Zvukové prostředky – zvukosled (je to zvukové uspořádání hlásek ve verši) nebo zvukomalba (při které se použije nějaké slovo, které napodobuje zvuk nějaké živé nebo neživé věci).
podle toho, jaký účinek zvuk na posluchače (čtenáře) má se rozlišuje: libozvuk (tzv. eufonie), nebo nelibozvuk (tzv. kakofonie).
Figury jsou neobvyklé kombinace:
hlásek nebo slov (tzv. zvukové figury), patří sem: aliterace (to je opakování stejných hlásek na začátku slov (která jsou vedle sebe) nebo na začátku veršů) a anafora (to je opakování stejných slov na začátku veršů, slok, vět nebo odstavců).
používání spojovacích výrazů ve větě (tzv. syntaktické figury), patří sem: asyndeton (chybí spojovací výrazy), polysyndeton (naopak se jich užívá nadměrně).
slovosledu (tzv. slovosledné figury), např. když sloveso stojí za svým předmětem (Co ve chrám věčné lásky vzešly, namísto častějšího Co vzešly ve chrám věčné lásky).
slov, která se vynechávají (tzv. eliptické figury), patří sem: výpustka (= vynechání slov ve větě) nebo apoziopeze (kdy je vynechána celá část výpovědi, často se značí třemi tečkami).
slov, která se používají pro zaujetí/získání čtenáře (tzv. řečnické figury), patří sem: oslovení (kdy se oslovuje někdo, kdo není přítomen nebo nějaká abstraktní bytost) a řečnická otázka (je to otázka, na kterou se nečeká odpověď).
Tropy jsou obrazná pojmenování (= přenáší se význam nějakého slova), patří mezi ně:
metafora – přenáší se význam nějakého slova díky fyzické/vnější podobnosti s jinou věcí (např. Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá.)
personifikace – je to druh metafory, kdy se, že neživým věcem přisuzují lidské/zvířecí vlastnosti (např. Slunce je veliký básník a napsalo krásnou báseň zlatým perem na naši zem.)
metonymie – je to přenesení významu díky nějaké vnitřní/věcné souvislosti (např. Napohled všechno spalo, ale strach města se plížil až k nám.)
přirovnání – přirovnává se něco k něčemu, protože mají nějakou společnou vlastnost (používá se spojka jak/jako; např. Vlahá oblost chvějícího se tělo je jako právě našlehána ze sladké smetany.)
básnický přívlastek (epiteton) – je to druh přívlastku, pomocí kterého se něco (hlavně citově) hodnotí, kdy může jít o nějakou stálou vlastnost (např. zelené oči) anebo o nějaké neobvyklé spojení slov (za okny běží veselá ulice).
alegorie – je to vyjádření dějů, lidských vlastností, vztahů apod. pomocí nějaké příběhu. Cílem alegorie, aby hned na první dobrou nebylo jasné, o co autorovi jde (co chce vyjádřit).
symbol – je to výraz, který má svůj hlavní význam, ale přeneseně se používá jako symbol něčeho abstraktnějšího (např. Např. slovo havran je černý pták příbuzný s vránou, ale současně se tento pták stal v hororových povídkách E. A. Poea symbolem děsu a strachu).
eufenismus – je to, když něco se snažíš něco negativního říct mírněji (např. odešel do věčných lovišť (= zemřel)).
hyperbola – to je nadsázka (něco se přehání; např. Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem (...)).
ironie – znamená, že se záměrně používají slova s opačným významem (např. F. Gellner (= český básník a prozaik) pojmenoval svoji sbírku smutných veršů jako Radosti života).
(2 Tematická stránka literárního díla
Rozlišuje se u ní: (1) látka (námět nebo předloha), (2) téma, (3) motiv, (4) autorův postoj, (5) děj, (6) postavy
Látka – může jí být námět (= cokoliv ze života, např. věc, situace) nebo předloha (= námět, který už byl zpracovaný v jiném literárním díle a autor se pokouší o jeho přepracování).
Téma – vyplývá z toho, jak se autor rozhodne zpracovat látku – jak uspořádá motivy, prostředí, látku atd. Dílo může obsahovat více témat, např. hlavní a vedlejší
Motiv – každé dílo obsahuje několik motivů. Může to být cokoliv (věc, člověk apod.).
Autorův postoj – je to, jak se autor dívá na to, co v díle popisuje (ztotožňuje se s tématem/postavou apod., nebo to/je naopak odsuzuje?), podle toho pak autor píše vážná díla nebo komická díla.
vážné dílo s tragickým koncem hlavní postavy se nazývá jako tragické dílo
Děj – jsou to všechny akce, které v díle probíhají (včetně toho, kde a kdy probíhají – v jakém prostředí, v jakém čase apod.).
Postavy – jsou to osoby (nebo jen osoba), která se účastní děje, často se rozlišují hlavní a vedlejší postavy.
hlavní postava se označuje jako (hlavní) hrdina
pokud hlavní postava ztvárňuje určitou skupinu lidí (a jejich typické vlastnosti), nazývá se jako literární typ.
v lyrice může být někdy tzv. vypravěč, pomocí kterého autor sděluje své dojmy, nálady, pocity apod., nazývá se jako lyrický mluvčí.
Pokud je v díle skutečná postava, která vyjadřuje své pocity a nálady v 1. osobě, pak se mluví o lyrickém hrdinovi (např. Evžen Oněgin).
(3) Kompoziční stránka literárního díla
Kompozice = je to, jak autor se autor rozhodl uspořádat a spojit tematické složky díla.
Kompozici nejvíce ovlivňuje literární druh díla:
epika a drama: kompozice může být chronologická, retrospektivní, rámcová nebo paralelní,
lyrika: zásadní roli mají kontrast, paralelismus, opakování, gradace nebo pointování.
Kompozice v epických a dramatických dílech může být:
chronologická (děj se odehrává s postupem času),
retrospektivní (děj se odehrává zpětně),
paralelní (odehrává se více dějů, které se postupně prolínají/propojují),
rámcová (kdy jsou jednotlivé příběhy součástí hlavního příběhu),
řetězová (děj se skládá ze samostatných příběhů, které spojuje hlavní hrdina).
Kompozici lyrických děl tvoří:
kontrast (kdy jsou vedle sebe postavena slova nebo jevy opačného významu),
paralelismus (kdy dva nebo více po sobě následující verše mají podobnou stavbu),
opakování (kdy se opakují jednotlivé motivy (můžou být pozměněné) v různých částech díla),
gradace (kdy jsou motivy v díle seskládány tak, že mají vzestupný účinek),
pointování (kdy autor dává nejdůležitější motiv na konec díla nebo některé jeho části (jinými slovy hlavní pointu (myšlenku) díla se dozvíš až na jeho konci).