Křemík
Křemík je druhým nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Více než 90 \% hornin zemské kůry jsou sloučeniny křemíku - křemičitany. Najdeš je v žule, čediči, křemenu nebo písku. Tvoří většinu materiálů, z nichž máme postaveny domy, je součástí skla. V elektrotechnickém průmyslu má za několik posledních desetiletí velmi čistý křemík významnou pozici. Je součástí většiny elektrických přístrojů, protože křemíkové desky se používají k výrobě procesorů. Pokud bychom měli nějak pojmenovat období, ve kterém žijeme, byla by to nejspíše „Doba křemíková“.
V přírodě běžně křemík v elementární podobě nenajdeš, ale dá běžně se vyrábí redukcí křemene pomocí uhlíku.
\mathrm{SiO}_{2}+2 \mathrm{C} \longrightarrow 3 \mathrm{Si}+2 \mathrm{CO}
Oxid křemičitý \mathrm{SiO}_{2}
Oxid křemičitý je bílá pevná látka. V přírodě se často vyskytuje především jako křemen. Nejčastěji jako písek, v téhle formě je však prakticky vždy znečištěn příměsí jiných oxidů, hlavně železa. Oxid křemičitý je pěkně tvrdý materiál, na Mohsově stupnici má 7 bodů z 10. Je odolný i chemicky, dokáže ho jenom narušit kyselina fluorovodíková \mathrm{HF} nebo silné zásady jako \mathrm{NaOH}. Leptáním skla kyselinou fluorovodíkovou dochází ke vzniku kyseliny hexafluorokřemičité.
\mathrm{SiO}_2\text{ \lparen s\rparen}+6\mathrm{HF}(\mathrm{aq})\longrightarrow{}\mathrm{H}{}_2\left[\mathrm{SiF}_6\right](\mathrm{aq})+2\mathrm{H}_2\mathrm{O}(\mathrm{I})
V takzvaných odrůdách, tedy různě zbarvený, a to díky přítomnosti příměsi některých kovů se vyskytuje méně často. Názvy takových nerostů jsou citrín (žlutozelený), ametyst (fialový), růženín (růžový), záhněda (hnědý)…
Oxid křemičitý obsahují ve svých buňkách některé vyšší rostliny, třeba takové přesličky, nebo traviny, kde má stavební a ochrannou funkci. Dokonce ho máme v sobě i my lidé, podílí se nám na správné funkci pojiv, chrupavek a kostí.
Oxid křemičitý je základní surovinou při výrobě skla. Nebo je v zubní pastě. Slouží jako výchozí surovina pro produkci čistého křemíku a jeho dalších sloučenin. Nachází uplatnění v potravinářství nebo farmacii jako protispékavá látka a pohlcuje vzdušnou vlhkost. Najdeš jej například v práškovém kapučínu, sušeném česneku, chlebu a v lécích.
Kyselina křemičitá a křemičitany
Pod názvem kyselina křemičitá se může skrývat hned několik látek, například kyselina metakřemičitá \mathrm{H}_{2} \mathrm{SiO}_{4} nebo orthokřemičitá \mathrm{H}_{4} \mathrm{SiO}_{4}. Samotná nemá velké využití, ale její soli - křemičitany - jsou hlavní součástí v podstatě všech hornin nebo hlín.
Polysiloxany
Už dávno si lidé všimli podobnosti uhlíku s křemíkem, například že mají stejnou vaznost, a mysleli si, že křemík může taky tvořit obrovské množství látek stejně jako uhlík. Jenže vazba mezi atomy křemíku není ani zdaleka tak pevná jako vazba mezi atomy uhlíku. Ale vazba mezi atomy kyslíku a křemíku, tak to je trochu jiná liga. Podobnými úvahami se nakonec došlo k polysiloxanům, kterým se taky říká silikony. Jsou to řetězce se střídajícími se atomy křemíku a kyslíku. Toto uspořádání se v silikonech neustále opakuje a tím pádem se jedná o polymery. Polysiloxany dnes najdeš třeba v prsních implantátech nebo silikonových lepidlech.
