Co dalšího můžu zjistit z PSP?
Elektronová konfigurace však není to jediné, co se dá z tabulky zjistit, a z polohy prvku se toho dá vyčíst mnohem víc. Patři mezi to například atomový poloměr, ionizační energie, elektronová afinita a elektronegativita, se kterými se seznámíš dále.
Elektronegativita
Elektronegativita vyjadřuje míru schopnosti atomu přitahovat si vazebné elektrony na svou stranu. Obvykle se označuje řeckým písmenem \chi (čti chí) a nemá žádnou jednotku. Jednoduše řečeno, více elektronegativní prvky poslouží molekula \mathrm{HCl}. Elektronegativita vodíku je 2,2, zatímco u chloru je to 3,16. Tohle by se pak stalo, kdyby spolu vytvořily molekulu.
Červenou barvou je v obrázku znázorněna elektronová hustota (rozložení elektronů). Vzhledem k tomu, že chlor má vyšší hodnotu elektronegativity než vodík, přetáhne si jeho vazebný elektron na svou stranu, v jeho okolí bude tím pádem větší elektronová hustota (více elektronů).
Hodnoty elektronegativit si naštěstí nemusíš pamatovat. Lze je totiž celkem dobře odhadnout z PSP. Obecně platí, že čím bude prvek více vlevo a níže v tabulce, tím bude jeho elektronegativita nižší. Nejvyšší hodnotu elektronegativity má tedy fluor a nejmenší ji mají prvky v levém dolní rohu v okolí cesia.
Takže zatímco halogeny (17. skupina) budou elektrony ve vazbách velmi silně přetahovat na svou stranu, alkalické kovy (1. skupina) a kovy alkalických zemin (2. skupina) své elektrony rády odevzdají. Jen u vzácných plynů (18. skupina) se elektronegativita obvykle neuvádí, protože tyto prvky téměř žádné sloučeniny netvoří, a tudíž ani nepřijímají nebo neodevzdávají elektrony.
To, jak velký je rozdíl elektronegativit dvou prvků, které jsou spolu svázané vazbou, určuje, jak bude vůbec taková vazba vypadat. Podle rozdílu elektronegativit se rozlišují tři typy vazby - kovalentní nepolární (rozdíl \chi<0,4), kovalentní polární (0,4< rozdíl \chi<1,7) a iontová (rozdíl \chi>1,7). 0 chemické vazbě a jejích typech se toho dozvíš víc v následující podkapitole.
Atomový poloměr
Atom sice nikdy nikdo přímo neviděl, ale protože se osvědčilo uvažovat o něm jako o velmi malé kuličce, označuje se často jeho velikost jako atomový poloměr (udávaný v pikometrech). Obecně platí, že čím níže a čím víc vlevo se prvek v PSP nachází, tím větší jeho poloměr je. (Poznámka: Atomový poloměr není jasně definovaná veličina. Záleží na způsobu jejich měření/výpočtu. Proto jsou údaje v následující tabulce pouze orientační.)
Důvod, proč tomu tak je, je prostý - čím více vpravo prvek na řádku je, tím více má protonů v jádře, a to má tak silnější kladný náboj, kterým může přitahovat záporně nabité elektrony v obalu. S každou další periodou (tedy níže v PSP) přibývající elektrony obsazuji vyšší energetické hladiny, které se nacházejí dále od jádra. Celý atom tudíž zabírá více místa. S přibývajícími vrstvami se také snižuje intenzita elektrických sil, kterými jádro na elektrony působí, a ty pak nejsou přitahovány do takové blízkosti.
Ionizační energie
V prvé řadě - co je to ionizace? Je to odtržení elektronu od elektroneutrálního atomu v plynném skupenství. A jak víš, atom, který přijde o jeden nebo více svých elektronů, se stává iontem, přesněji řečeno kationtem.
K takovému úkonu je potřeba atomu dodat nějakou energii - ionizační energii. Ta se označuje jako I nebo E_{\mathrm{i}} a udává se v \mathrm{~kJ}/\mathrm{mol}. Jako první se zpravidla odtrhne elektron, který je od jádra nejdál a držen nejslaběji (tedy valenční elektron s nejvyšší energií).
Odtržením elektronu dojde k tomu, že kladné jádro bude působit na méně záporných elektronů, a bude je tedy přitahovat větší silou. To znamená, že odtržení každého dalšího elektronu (druhá, třetí ionizační energie) bude energeticky náročnější než odtržení elektronu před ním. Vzniklý kationt bude také menší než neutrální atom. Tady je několik příkladů:
Obecně platí, že první ionizační energie v tabulce klesají shora dolů a zprava doleva. Je to proto, že pro atomy je energeticky nejvýhodnější, pokud mají elektronovou konfiguraci vzácného plynu. Čím méně valenčních elektronů tedy prvek má, tím jednodušší je pro něj získat tuto konfiguraci jejich odtržením - prvky vlevo. Zároveň čím dále je jeho valenční vrstva od jádra, tím jednodušší je z ní odtrhnout elektrony - prvky dole. Takže například draslík (který má jeden valenční elektron a je v čtvrté periodě) bude elektrony odštěpovat ochotněji než třeba hliník (který má elektrony tři a je ve třetí periodě).