Co mi můžeš říct o vodíkové vazbě?
Když jsem ti vykládal o polárních kovalentních vazbách, zmínil jsem, že hustota elektronů se přesouvá směrem k více elektronegativnímu atomu. To znamená, že na tomto atomu vzniká záporný náboj, zatímco na méně elektronegativním prvku vzniká kladný náboj. Tak tomu je i u vazeb H - O, H - N a H-F, kdy je na atomu vodíku kladný parciální náboj. Toho využívají atomy, které mají volný elektronový pár (opět typicky O, N, F). Protože elektronový pár je, zjednodušeně řečeno, oblak záporného náboje, může s kladně nabitým jádrem vodíku vytvořit slabou vazbu. Ta se ve vzorcích značí přerušovanou čárou.
Ačkoliv vodíková vazba (nebo také vodíkový můstek) patří mezi slabší vazby a její disociační energie dosahuje maximálně 40 \mathrm{~kJ} / \mathrm{mol} (nejnižší disociační energie kovalentních vazeb se pohybují kolem 150 \mathrm{~kJ} / \mathrm{mol}), rozhodně nejde o nevýznamnou vazbu. Může spojovat jednak různé molekuly (být intermolekulární), jako je tomu v případě vody, nebo může vázat atomy v rámci jedné větší molekuly (být intramolekulární), jako je tomu u bílkovin a nukleových kyselin.
Co se vody týče, přítomnost vodíkových vazeb přitahuje jednotlivé její molekuly blíže a pevněji k sobě, což jednak zvyšuje její hustotu a jednak zvyšuje její bod varu. Jednotlivé molekuly je těžší od sebe oddělit (vypařit) právě proto, že jsou vázány vodíkovými můstky. Pokud molekulu vody (\mathrm{H}_2\mathrm{O}) srovnáš s molekulou sulfanu (\mathrm{H}_2\mathrm{~S}), která by měla mít podobné vlastnosti - protože, věř tomu nebo ne, kyslík a síra se v mnoha ohledech chovají stejně zjistíš, že molekula sulfanu se vypařuje mnohem snáze (za běžné laboratorní teploty je to plyn). Síra totiž nemůže tvořit vodíkové můstky. Není to proto, že by jí chyběl elektronový pár, ale proto, že není tak elektronegativní jako kyslík a vazba H-S není tak polární.
U bílkovin je vodíková vazba důležitá proto, že jim pomáhá získat a udržet jejich tvar. Jak zjistíš později, ta stejná bílkovina bude nebo nebude plnit svoji funkci právě podle toho, jak je v danou chvíli tvarovaná. Nukleovým kyselinám vodíková vazba zase pomáhá udržet jednotlivé řetězce u sebe, čímž zvyšuje jejich stabilitu a zabraňuje nechtěným reakcím.