Křemík je modrošedý lesklý polokov. Jedná se o druhý nejrozšířenější prvek v zemské kůře tvoři z ní přibližně 27 \%. Nevyskytuje se v ní však volně, ale pouze ve formě sloučenin a je základem většiny hornin, které v zemské kůře najdeš. Přestože čistý křemík v přírodě nenajdeš, dá se vyrobit redukcí oxidu křemičitého pomocí uhlíku:

\mathrm{SiO}_2+2\mathrm{C}\longrightarrow{}\mathrm{Si}{}+2\mathrm{CO}

Takto vyrobený křemík se používá například při výrobě skla nebo porcelánu a přidává se do různých slitin. Největší význam má však dnes křemík v elektrotechnice, kde se z něj vyrábějí polovodiče a další součástky. Pro tyto účely je ale potřeba velmi čistý křemík a musejí se tedy použít jiné způsoby výroby.

Oxid křemičitý \textcolor{#800080}{\mathrm{SiO}_2}

Pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších sloučenin křemíku je oxid křemičitý. Jedná se o pevnou látku a v přírodě se s ním můžeš nejčastěji setkat ve formě křemene. Ten je součástí například žuly, pískovce nebo písku, který však obsahuje řadu dalších příměsí. Kromě křemene oxid křemičitý tvoři až deset dalších forem. Takže si jistě dokážeš představit, že jeho využití je opravdu široké.

Některé jeho formy se používají ve filtrech a různých elektrických součástkách, dále se z něj vyrábějí optické kabely a je i základní surovinou při výrobě skla. Dokonce se přidává i do potravin pod označením E 551, protože zabraňuje zvlhnutí a vytvoření hrudek.

To ale stále není všechno. Velmi čistý oxid křemičitý se nazývá křišťál a využívá se ve šperkařství nebo v optických přístrojích. Různé příměsi propůjčuji minerálům na bázi oxidu křemičitého krásné barvy. Nejznámější jsou asi ametyst (fialový), citrín (žlutozelený), růženín (růžový) nebo záhněda (hnědý).