Thallium je velmi měkký stříbřitě bílý kov. Moc dlouho se ale na něj dívat nemůžeš, protože na vzduchu se pokrývá vrstvou hnědobílé koroze, a navíc je velmi toxické. V těle poškozuje ribozomy a metabolické enzymy, čímž narušuje syntézu proteinů a buněčné dýchání. V přírodě se vyskytuje hlavně jako příměs v rudách mědi, zinku a olova.

Stejně jako předchozí prvky má využití ve výrobě polovodičů, hlavně těch fotocitlivých. Výbojky plněné parami thallia vydávají zelené světlo, jeho sloučeniny barví plamen nazeleno.

Dříve se thallium využívalo jako jed na škůdce a občas i na lidi, u kterých způsobuje na první pohled nesouvisející příznaky jako vypadávání vlasů, poruchy trávícího traktu a necitlivost v prstech. Protijedem bylo barvivo berlínská modř \mathrm{Fe}_{4}\left[\mathrm{Fe}(\mathrm{CN})_{6}\right]_{3}. Tato komplexní sloučenina na sebe při průchodu trávicím traktem naváže ionty thallia a nechá se neškodně vyloučit stolicí.