Názvosloví rozvětvených alkanů je už složitější. Nejdřív musíš určit hlavní řetězec, což je ten s největším počtem uhlíků. Pak je třeba ho očíslovat tak, aby uhlíky, na kterých se nachází větvení, měly co nejnižší čísla. Těmto číslům se říká lokanty, protože udávají polohu (lokaci) větvení nebo násobných vazeb.

Po očíslování pojmenuješ postranní řetězce. Tyto uhlovodíkové zbytky, tedy uhlovodíky, od kterých byl odtržen vodík, se nazývají alkyly a obecně se označují jako R-. Snadno je pojmenuješ podle tabulky. Akorát se místo koncovky -an používá u postranních řetězců koncovka -yl (například methyl, butyl, hexyl, …).

Pokud je na hlavním řetězci více stejných uhlovodíkových zbytků, používají se v názvu číslovkové předpony (di, tri, tetra, …). Postranní řetězce se v názvu řadí podle abecedy bez ohledu na číslovkové předpony. Ke každému postrannímu řetězci se uvádí jeho lokant.

Směr číslování hlavního řetězce určíš tak, že porovnáš lokanty prvních větvení od obou konců a vybereš ten směr, ve kterém je lokant prvního větvení nižší.

V případě, že jsou lokanty prvního větvení stejné, porovnáváš druhé větvení, pak třetí a tak dále. Jestli se ani po srovnání všech lokantů větvení nemůžeš rozhodnout, ze kterého konce číslovat, rozhodne za tebe abeceda. Pokud na čtvrtém uhlíku zprava visí methyl a na čtvrtém uhlíku zleva ethyl, budeš číslovat zleva (e je v abecedě dřív než m). Když je molekula symetrická, je jedno, z jaké strany čísluješ.

Existují i zapeklitější příklady, které by tě mohly zmást. Podívej se na obrázek. U levé molekuly se čísluje zleva, podle pravidla o nejnižším lokantu větvení. U pravého vzorce se uplatňuje to samé pravidlo. Nevadí, že celkově by byly lokanty nižší při použití opačného číslování. Rozhoduje první rozdíl v lokantech, na který narazíš, když budeš postupovat od kraje hlavního řetězce do jeho středu.

Uhlovodíky