Shrnutí
VII. kapitola: Skladba
V. podkapitola: Souvětí
Souvětí
Je to spojení minimálně 2 vět (poznámka: věta = spojení slov, které obsahuje přísudek, přísudek = základní větný člen, který vyjadřuje děj nebo stav a nejčastěji bývá vyjádřen slovesem v určitém tvaru).
Věty v souvětí se oddělují:
čárkami, např. Máma večeřela, táta stále obědval.
spojkami, např. Máma večeřela a táta stále obědval.
nebo kombinací obojího, např. Máma večeřela, ale táta stále obědval.
Při rozpoznávání věty platí, že co přísudek, to věta, ale pozor na:
několikanásobný přísudek, který tvoří 1 větu, např. Celý večer jsem přemýšlel, uvažoval a dumal na zítřejším testem z češtiny.
věty, které neobsahují podmět (počítají se jako samostatné věty), např. Prší.
Věty, které tvoří souvětí
Mohou být: (1) hlavní nebo vedlejší (pokud souvětí obsahuje alespoň 1 hlavní a 1 větu vedlejší, pak se rozlišují věty (2) řídící nebo závislé.).
Hlavní věta – bývá větou řídící (nikdy není závislou větou), a proto může stát i mimo souvětí jako samostatná jednoduchá věta, ale není možné se na ni zeptat (naopak pomocí hlavní věty je možné se zeptat na větu vedlejší).
Každé souvětí musí obsahovat minimálně 1 hlavní větu.
Vedlejší věta – je vždy závislá na jiné větě (buď na hlavní nebo jiné vedlejší) a na rozdíl od hlavní věty, nemůže stát samostatně mimo souvětí.
Začíná spojovacím výrazem (např. ale, protože, kam, jaký) a je možné se na ni zeptat (pomocí věty hlavní).
Řídící věta – je to věta, na které závisí jiné věty.
Řídící větou je vždy věta hlavní.
Může jí být i věta vedlejší (ale ta je pak současně i větou závislou, protože vedlejší věta je vždy větou závislou).
Závislá věta – je to věta, která závisí na jiné větě (buď na hlavní věta nebo na jiné vedlejší větě).
Závislou větou je vždy věta vedlejší (nikdy ne věta hlavní),
Druhy souvětí
Podle toho, kolik hlavních a kolik vedlejších vět souvětí obsahuje, se rozlišuje:
souvětí souřadné, které obsahuje minimálně 2 hlavní věty (dále může, ale nemusí obsahovat vedlejší věty)
a souvětí podřadné, které tvoří pouze 1 hlavní věta a minimálně 1 vedlejší věta
Souvětí souřadné – věty jsou na stejné úrovni a vzniká mezi nimi významový poměr:
slučovací (spojovací výrazy např. a, i, ani, (a) pak, (a) potom, (a) nakonec, ani – ani, jak – tak, jednak – jednak, hned – hned, tu – tu),
stupňovací (spojovací výrazy např.: i, ba i, dokonce, dokonce i, nadto, nejen (že), ale (i), nejen – ale i, nejen – nýbrž i),
odporovací (spojovací výrazy např.: ale, avšak, však, naopak, nýbrž, jenže, ale za to, a přece, a (ale), sice – ale, jistě – ale přece jen),
vylučovací (spojovací výrazy např.: nebo, anebo, či, jinak, buď – (a)nebo, buď – buď, ať – či),
příčinný/důvodový (spojovací výrazy např.: neboť, protože, vždyť, totiž, však, přece),
důsledkový (spojovací výrazy např.: (a) proto, (a) tak, (a) tedy, (a) tudíž, takže).
Souvětí podřadné – obsahuje vždy vedlejší větu, která funguje jako větný člen:
(1) vedlejší věta podmětná (spojovací výrazy např. kdo, co, kde, že, aby, jako by, kdyby),
(2) vedlejší věta přísudková (spojovací výrazy např. jako by),
(3) vedlejší věta předmětná (spojovací výrazy např. kdo, co, jak, který, jaký, kde, kam, odkud, kudy, že, aby, když),
(4) vedlejší věta přívlastková (spojovací výrazy např. kdo, který, jenž, kde, kdy, že, aby, jak),
(5) vedlejší věta příslovečná (a) místní (spojovací výrazy např. kde, kam, odkud, kudy), (b) časová (spojovací výrazy např. když, až, jakmile, než, sotva, sotvaže, zatímco, kdy, kdykoliv, pokud, dokud), (c) způsobová (spojovací výrazy např. jako, jak), (d) měrová (spojovací výrazy např. čím – tím, až, že, kolik – tolik, kolikrát – tolikrát), (e) příčinná/důvodová (spojovací výrazy např. protože, že, poněvadž, jelikož), (f) účelová (spojovací výraz aby), (g) podmínková (spojovací výrazy např. kdyby, jestliže, -li, jestli, když), (h) přípustková (spojovací výrazy např. ačkoli(v), třebaže, přestože, i kdyby, i když),
(6) vedlejší věta doplňková (spojovací výrazy např. jak, tak – jak, takový – jaký).
Kde psát čárku v souvětí?
Čárkou se oddělují:
hlavní věty, např. V Brně pršelo, v Praze svítilo slunce.
i v případě, že jsou spojeny dvojicemi spojovacích výrazů (ani – ani, jednak – jednak, hned – hned apod.), např. Nebylo mi vyloženě ani špatně, ani mi nebylo vyloženě dobře.
vedlejší věty, např. Doma máš dojem, že se ti nic nechce, že tě nic nebaví.
vedlejší věty od hlavních vět, např. Vůbec nevím, co budu dělat.
i v případě, že začínají spojkou a, i, ani, nebo, např. Marek nepřišel, i když jsem na něj čekala.
pokud je VV vložena do hlavní, odděluje se z obou stran čárkami, např. Táta, který si vystudoval medicínu, se věnuje nakonec jinému oboru.
závislé věty vedlejší od vedlejších vět řídících, např. Spolužák nepřišel do školy, protože si myslel, že škola je stále kvůli covidu zavřená.