Shrnutí
V. kapitola: Nauka o tvoření slov
I. podkapitola: Stavba slov
Stavba slova
Je to, když rozložíš slovo na jednotlivé (funkční) části (= morfémy), které ho tvoří (tomu se někdy taky říká morfematický rozbor slova).
Slovo může být tvořeno 4 částmi (morfémy):
předponou (stojí před kořenem slova, např. pra-les-ík),
kořenem (nese hlavní význam slova, např. pra-les-ík)
příponou (stojí za kořenem slova, např. pra-les-ík)
koncovkou (může být součástí přípony, např. mam-ink-a, nebo stát přímo za kořenem slova, např. mám-a).
Předpona
Je to část slova, která stojí před kořenem slova.
Význam předpony je u různých slov různý:
u některých slov (zejm. u sloves) má mluvnický význam, kdy se pomocí předpony tvoří vidové dvojice, např. mluvit – do-mluvit.
u některých slov má i věcný význam, např. předpona pra- má význam něčeho hodně starého (dávného), např. pra-les (= hodně starý/dávný les).
u některých slov pozměňuje věcný význam původního slova, např. dělat (=pracovat/konat/činit/tvořit) vy-dělat (= získat něčím (prací) peníze)).
Ve slově se pozná předpona tak, že ze slova oddělá a pokud tak vznikne samostatné slovo, jde o předponu, např. pře-číst \rightarrow číst,
pokud nejde oddělat předponu, tak se tam zkusí přidat jiná předpona, pokud to jde, jde o předponu, např. o-mezit \rightarrow za-mezit,
pokud ani to nejde, tak s velkou pravděpodobností nejde o předponu, ale o kořen slova, např. náčiní.
Někdy se předpona může dloužit, např. úsilí \leftarrow usilovat.
Kořen
Je to základ slova, který nese hlavní (věcný) význam slova, např. kořen slova bydl- znamená přibližně něco ve stylu někde žít).
Kořen slova vždy končí souhláskou, např. vzdálený, překrásný, sedět.
Kořen slova sdílí všechna slova příbuzná, např. bydl-et, bydl-iště, o-bydl-it, ne-bydl-et.
Při časování (sloves) a skloňování (jmen) se nemění, např. bydlím, bydlíš, bydleli, bydli!.
Jediné, co může v kořeni slova nastat, jsou hláskové změny, např.
r – ř (= r se změní v ř), např. moudřejší \leftarrow moudrý
h – z – ž, např. Praha – (v) Praze – pražský
k – c – č, např. matka – (o) matce – matčin,
ale typicky se samohlásky v kořeni krátí, např. krajíc \leftarrow krájet, silový \leftarrow síla.
Kořen slova se získá tak, že se oddělí všechny ostatní části slova (předpona, přípona, koncovka), a to, co zbyde, to je kořen slova, např. slovo nejmoudřejší:
oddělá se předpona (nej-), dále přípona s koncovkou (-ejší), a zbyde kořen moudř-.
Pokud se má určit počet hlásek v kořeni slova, jednoduše se spočítají písmena (např. kořen ve slově roz-trh-at je tvořen 3 písmeny/hláskami).
Chyták: u některých slov neodpovídá počet hlásek počtu písmen, např. slovní tvar měl se píše se 3 písmeny, ale vyslovují se 4 hlásky [mňel].
Přípona
Je ta část slova, která stojí za kořenem, např. kamarád-ka.
Součástí přípony bývá koncovka, např. ve slově kamarád-ka. je koncovka -a součástí přípony -k(a).
Příponu přidáváš nejčastěji k:
podstatným jménům, např. uči-tel, krab-ička, běl-och,
přídavným jménům, např. nejlep-ší, venk-ovní, vál-ečný,
slovesům, např. vzlét-at, nakoup-it, kr-ýt,
příslovcím, např. nejrychl-eji.
Ve slově se pozná přípona tak, že se:
buď najde kořen slova (např. manžel-ská), a to, co je za kořenem slova, to je přípona (manžel-ská).
nebo se najde díky tomu, že se vyskytuje i u jiných slov, např. žen-ská, kamarád-ská (rada), nemocen-ská.
Koncovka
Je to část slova, která je většinou na jeho úplném konci, např. mám-a.
Často je součástí přípony, např. ve slově maminka je koncovka -a součástí přípony -inka.
Koncovka se rozlišuje typicky u ohebných (= mohou měnit tvar – skloňují se nebo časují) slovních tvarů:
u jmen se mluví o pádové koncovce, např. (s) tát-ou, krásn-í,
u sloves o osobní nebo infinitivní koncovce, mluví-š, děla-t.
Některá ohebná slova koncovku nemají, např. slovo učitel-0, které je bez koncovky.
Koncovku jde u slova poznat podle toho, že se mění při skloňování nebo časování.