Shrnutí
VI. kapitola: Nauka o slovní zásobě a významech slov
VII. podkapitola: Spisovná a nespisovná čeština
Čeština
Je to národní jazyk Čechů.
Má 2 formy:
spisovnou (používá se na veřejných a oficiálních místech – např. ve škole, u soudu, na úřadu),
nespisovnou (používá se při neoficiálních setkání – s kamarády apod.).
Spisovná čeština
Spisovná čeština je buď čistě spisovná (formální) nebo hovorová (což je méně formální podoba spisovné češtiny, ale stále je to spisovná čeština).
Hovorová čeština je mluvená podoba spisovné češtiny (je součástí každodenní komunikace).
Tvoří ji slova, podle toho, jestli ovlivňují, nebo neovlivňují sloh na:
slova, která neovlivňují sloh:
neutrální slova (např. dům, les)
slova, která ovlivňují sloh:
hovorová slova (např. jo namísto čistě spisovného slova ano, pracuju namísto čistě spisovného slova pracuji),
knižní slova (v dnešní době se už nepoužívají, spíš ve starší literatuře, např. oř = kůň, koncovka -ti u slovesného infinitivu),
odborná slova
a básnická slova.
Nespisovní čeština
se dělí podle:
skupiny lidí, která tak mluví, na:
argot (= mluva okrajové společnosti, například zlodějů, mafiánů, drogových dealerů apod., např. švestka = policista, basa = vězení),
slang (= mluva lidí, které mají stejný zájem, např. bicák = sval biceps, anglina = angličtina),
profesionální mluvu,
oblasti, ve které se tak mluví, na:
obecnou češtinu,
nářečí.
Obecná čeština je čeština užívaná na neoficiální úrovni, je více přirozená. Pozná se například podle vynechávání písmen ve slovech nebo naopak přidávání písmen (vokno, eště).
Nářečí je mluva používaná na určitém území.
Profesní mluvu užívají určitě profese. Většina profesí má svá vlastní označení určitých věcí (studená klinika - márnice).