Leclanchéův článek

Tužkové baterie vycházejí z tzv. Leclanchéova článku, který se dlouho používal do kapesních svítilen. Jako elektrody využívá grafit (\mathrm{C}, katoda) obalený oxidem manganičitým \left(\mathrm{MnO}_{2}\right), který zde působí jako depolarizátor (dárce elektronů), a zinek (\mathrm{Zn}, anoda). Elektrolytem je roztok chloridu amonného \left(\mathrm{NH}_{4} \mathrm{Cl}\right).

Při vybíjení baterie probíhá tato reakce:

\mathrm{Zn}+2\:\mathrm{NH}_4\mathrm{Cl}+2\:\mathrm{MnO}_2\longrightarrow{}[\mathrm{Zn}\left(\mathrm{NH}_3\right)_2]\mathrm{Cl}_2+2\:\mathrm{MnO}(\mathrm{OH})

Tento článek produkuje napětí o velikosti 1,5 V.

Suchý článek

Laclanchéův článek umožnil vznik tzv. suchého článku (někdy označovaný jako zinko-uhlíkový článek), který se ve složení neliší. Jediným rozdílem je elektrolyt, kterým je pasta tvořená chloridem amonným, chloridem zinečnatým \left(\mathrm{ZnCl}_{2}\right) a oxidem manganičitým. Tato pasta je zahuštěná škrobem a jsou v ní přidány saze, aby lépe vodila elektřinu. Článek je schopen vytvořit napětí 1,5 V a dnes se stále používá do hodin, budíků, rádií a některých svítilen.

Alkalické články

Nejvyužívanějším typem baterie po celém světě jsou tzv. alkalické baterie. Jejich výhodou oproti suchému článku je například vyšší životnost. Článek je tvořen katodou z oxidu manganičitého, membránově oddělenou od anody, kterou je práškový zinek v roztoku elektrolytu - hydroxidu draselného. Elektrolyt se v tomto případě nezapojuje do reakce:

\mathrm{Zn}+2\:\mathrm{MnO}_2\longrightarrow{}{\mathrm{ZnO}}+\mathrm{Mn}_2\mathrm{O}_3

Alkalický článek je schopen vytvořit napětí 1,5 V.

Teorie moderní baterie