O sdílení elektronů aneb vzdálenost není všechno
Samo přiblížení atomů k sobě pro vznik vazby nestačí. K tomu, aby jeden atom mohl vytvořit vazbu s druhým, je potřeba, aby tyto atomy byly schopné spolu sdílet elektrony. Atomy však nemohou sdílet jakékoliv elektrony, ale pouze nespárované elektrony ve své valenční vrstvě. Nespárovaným elektronem se myslí elektron, který ve svém orbitalu nemá druhý elektron s opačným spinem. Například:
Vodík má jeden nespárovaný elektron, zatímco helium žádný. Obecně platí, že atom může vytvořit tolik vazeb, kolik má ve valenční vrstvě nespárovaných elektronů. Vodík tedy může vytvořit jednu vazbu, kdežto helium žádnou (což vysvětluje, proč je zcela nereaktivní). Nutné je dodat, že elektrony musejí být schopny sdílet oba atomy, které vazbu tvoří.
Dva atomy, které spolu tvoří vazbu, si své elektrony vzájemně „propůjčí” do svých orbitalů. Takto sdílené elektrony se počítají do elektronových obalů obou atomů. Příkladem může být opět vazba dvou atomů vodíku:
A protože pro atomy je obvykle energeticky nejvýhodnější, když mají zcela zaplněné orbitaly (jako vzácné plyny), bude i pro oba atomy vodíku výhodnější, když budou mít stejnou elektronovou konfiguraci jako helium a spojí se chemickou vazbou. Vznikne tak molekula \mathrm{H}_{2}.
Jak možná tušíš, vazba není žádná tyčinka mezi atomy, která by je držela u sebe. Vazba zkrátka vzniká přeuspořádáním elektronů, ke kterým jsou přitahována obě jádra. Stejně tak „párování” elektronů slouží pouze pro názornost. Ve skutečnosti se k sobě elektrony nijak nepřibližují a žádné páry netvoří, protože jsou záporně nabité a odpuzují se.