Všude samé plasty
Plasty jsou skupinou látek, která v současné době vyvolává opravdu bouřlivé diskuze. Jsou všudypřítomné. Jedná se o sloučeniny, z nichž je vyrubaná propiska, která právě leží před tebou, tvůj kartáček na zuby a bohužel je najdeš i uprostřed oceánu.
Plasty patří mezi polymery, někdy se jim také říká makromolekulární látky. Kdyby sis zvětšil materiál kartáčku, zjistíš, že je tvořený z pevně smotaných vláken. Tato vlákna vznikají tzv. polymerací. Během této reakce se základní stavební kameny plastů (tzv. mery) spojí dohromady a utvoří vlákno (tzv. polymer). Jinými slovy polymer je hodně pospojovaných merů. To hodně znamená opravdu hodně. Jedno vlákno může být tvořené tisíci i miliony pospojovaných merů.
Jednotlivé plasty se liší svými mery, a tím i svými vlastnostmi. Následující tabulka shrnuje základní plasty, které tě obklopují. V tabulce najdeš systematické (triviální) názvy a vzorce jejich merů i zkratky pro jednotlivé plasty. Zkus se porozhlédnout. Třeba je na nějakém tričku nebo plastovém výrobku najdeš.
Poznámky: *Vzorce najdeš o pár řádků níž. ** v potravinářství, *** v textilním průmyslu
Většina jmenovaných látek jsou plyny (ethenylbenzen je kapalina), některé i značně jedovaté, které se získávají během zpracování ropy. Kromě plastů se z nich často vyrábějí i jiné produkty. Například ethen je vstupní surovinou pro výrobu ethanolu a kyseliny octové.
Polymerací pak přejdou na pevné látky. Příkladem polymerační reakce je polymerace vinylchloridu.
Všechny základní mery, kromě posledního příkladu, obsahuji dvojnou vazbu, která se během polymerace rozštěpí a umožní jednotlivým merům se pospojovat. Je důležité zmínit i určité riziko. Pakliže polymerace neproběhne zcela, mohou ve struktuře polymeru zůstat nezreagované molekuly meru. Třeba nezreagovaný vinylchlorid je velmi jedovatý. Na toto riziko se musí dbát například u dětských plastových hraček.
Příkladem složitější polymerace hned ze dvou vstupních surovin je výroba plastu se známou zkratkou PET. Polyethylentereftalát vzniká reakcí ethan-1,2-diolu s benzen-1,4-dikarboxylovou kyselinou. Reagující látky jsou známější pod svými názvy ethylenglykol a kyselina tereftalová.
Všimni si, že v této reakci nezanikají dvojné vazby, ale reagující sloučeniny mají skupiny uspořádané tak, že se mohou spojovat do dlouhých řetězců.
Jen pro zajímavost, ethan-1,2-diol (ethylenglykol) je viskózní toxická kapalina. Tělo ho metabolizuje na kyselinu glykolovou a kyselinu šťavelovou.
Kyselina ethanolová (šťavelová) je nejjednodušší dikarboxylová kyselina. Způsobuje kyselou chuť ovoce a některé zeleniny. Nejvíce zastoupená je v citrusových plodech nebo v jahodách. Dále ji najdeš ve šťavelu, šťovíku a rebarboře.
Kyselina šťavelová je jedovatá. Hlavním důvodem je krystalizace šťavelanu vápenatého v ledvinách, které následkem toho selhávají.
Kyseliny benzen-1,4-dikarboxylová (kyselina tereftalová) a benzen-1,2-dikarboxylová (kyselina ftalová) jsou krystalické látky, které se hojně využívají při výrobě syntetických vláken a barviv. Kyselina ftalová je využívána pro syntézu ftalátů, což jsou látky používané jako změkčovadla plastů. Ftaláty mají negativní účinky na organismus, a proto je jejich používání omezeno.