Teorie Brønsteda a Lowryho
Arrheniova teorie sice dokázala dobře popsat chování kyselin a hydroxidů ve vodě, ale brzy se zjistilo, že má jisté mezery. Ukázalo se totiž, že některé látky se chovají jako zásady, přestože v jejich molekule není žádné \mathrm{OH}^{-}. Příkladem je třeba roztok amoniaku \mathrm{NH}_{3}, zvaný též čpavková voda. Amoniak z vody odtrhává \mathrm{H}^{+}, vzniká amonný kationt a hydroxidový aniont:
\mathrm{NH}_3+\mathrm{H}_2\mathrm{O}\longrightarrow{}\mathrm{NH}{}_4^{+}+\mathrm{OH}^{-}
\mathrm{NH}_{4}^{+}je poměrně stabilní, takže většina vzniklých \mathrm{OH}^{-}se volně rozptýlí v roztoku a reaguje tak, jako by ho uvolnil hydroxid.
Ve dvacátých letech 20. století proto vznikla Brønstedova-Lowryho teorie, která definuje kyselinu jako dárce \mathbf{H}^{+} a zásadu jako příjemce \mathbf{H}^{+}.
Kyselina je tedy látka schopná odštěpit \mathrm{H}^{+}(disociovat se) a zásada je látka schopná ho přijmout (protonizovat se). Pokud kyselina odštěpí \mathrm{H}^{+}, stává se z ní zásada (konjugovaná zásada, \mathrm{KZ} ), protože získává schopnost své \mathrm{H}^{+}zase připojit. Naopak pokud zásada \mathrm{H}^{+}přijme, stává se z ní kyselina (konjugovaná kyselina, KK), protože může přijatou částici zase odštěpit. Těmto dvojicím kyselin a zásad před a po reakci se říká konjugované páry.
Pojmy kyselina a zásada jsou v této teorii relativní, podle toho, co spolu reaguje. Například voda se v reakci s kyselinou chová jako zásada:
\mathrm{HCl}+\mathrm{H}_2\mathrm{O}\longrightarrow{}\mathrm{N}{}_3\mathrm{O}^{+}+\mathrm{Cl}^{-}
zatímco v reakci se zásadou se chová jako kyselina:
\mathrm{NH}_3+\mathrm{H}_2\mathrm{O}\longrightarrow{}\mathrm{NH}{}_4^{+}+\mathrm{OH}^{-}
Pro látky se schopností chovat se jako kyselina nebo zásada podle toho, s čím reagují, se používá výraz amfoterní. Většina látek je do určité míry amfoterní - pokud přidáš ke slabé kyselině velmi silnou kyselinu, bude se slabší kyselina chovat jako zásada, i když neochotně.
Některé amfoterní látky dokážou reagovat samy se sebou v reakci s názvem autoprotolýza, jedna molekula jako kyselina a jedna jako zásada. Nejběžnější látka se schopností autoprotolýzy je voda.
\mathrm{H}_2\mathrm{O}+\mathrm{H}_2\mathrm{O}\longrightarrow{}\mathrm{H}{}_3\mathrm{O}^{+}+\mathrm{OH}^{-}