A jak to tedy funguje?
Nějaké \mathrm{H}^{+}a \mathrm{OH}^{-}ti samo o sobě asi nic neřekne, je třeba se na to podívat podrobněji. Když se kyselina rozpouští ve vodě, rozpadá se (disociuje) na ionty. Například kyselina sírová zcela disociuje na síranový aniont a dva vodíkové kationty.
\mathrm{H}_2\mathrm{SO}_4\longrightarrow{}2\mathrm{H}^{+}+\mathrm{SO}_4^{2-}
Když se zaměříš na \mathrm{H}^{+}, zjistíš, že jde vlastně o samotné jádro atomu vodíku, tvořené jediným protonem. Proton má kladný náboj, takže ho okamžitě začne přitahovat záporně nabitý elektronový obal nejbližšího atomu. Ve vodném roztoku se obvykle připojí na atom kyslíku v molekule vody.
\mathrm{H}^{+}+\mathrm{H}_2\mathrm{O}\longrightarrow{}\mathrm{H}{}_3\mathrm{O}^{+}
Výsledek této reakce, mimochodem jedné z nejrychlejších vůbec, je oxoniový kationt \mathbf{H}_{3} \mathbf{O}^{+}.
Tím se toho ale moc nevyřeší - pořád je tu částice H^{+}, která by hrozně chtěla mít zpátky svůj elektron, i když je teď připojená na molekulu vody. Oxoniový kationt tak putuje roztokem až do té doby, než narazí na nějakou látku, které by mohl nějaký ten elektron ukrást.
Ideální oběť pro tuto "krádež" je atom neušlechtilého kovu. Ten se od vodíku ochotně nechá zoxidovat, což znamená, že mu vodík sebere jeden elektron a sám se z roztoku vyloučí v podobě plynu \mathrm{H}_{2}. Z kovu zbude kationt \mathrm{M}^{+}( v obecných vzorcích se kovy značí \mathrm{M}, podobně jako třeba halogeny \mathrm{X}). Tento kationt je na rozdíl od neutrálního kovu nabitý, takže se rozpouští ve vodě. To všechno dohromady znamená, že kyseliny dokážou „leptat” (rozpouštět) kovy. Pozor ale, ne každá kyselina dokáže rozpustit každý kov. Na pomoc ti přijde Beketovova řada kovů, ve které nalevo od vodíku stojí všechny kovy, které dokáže \mathrm{H}_{3} \mathrm{O}^{+}zoxidovat. Ušlechtilé kovy, které v Beketovově řadě leží napravo od vodíku, si své elektrony příliš dobře „hlídají”, takže je dokážou napadnout jen kyseliny s oxidačními účinky, které z kovu nejprve vytvoří nějaký oxid, a teprve z toho oxidu mohou daný kov získat podvojnou záměnou. Jako příklad tady máš reakci koncentrované kyseliny sírové s mědí:
\mathrm{H}_2\mathrm{SO}_4+\mathrm{Cu}\longrightarrow{}\mathrm{SO}{}_2+\mathrm{H}_2\mathrm{O}+\mathrm{CuO}
\mathrm{H}_2\mathrm{SO}_4+\mathrm{CuO}\longrightarrow{}{\mathrm{CuSO}}_4+\mathrm{H}_2\mathrm{O}
Dalšími dobrými nedobrovolným dárci elektronu jsou látky tvořící živé organismy - především bílkoviny. Ty jsou složené z dlouhých řetězců aminokyselin, které obsahují funkční skupiny -\mathrm{NH}_{2}. Ale -\mathrm{NH}_{2} je jen amoniak bez jednoho vodíku a - jak se za chvíli dozvíš - amoniak je zásaditý. \mathrm{H}_{3} \mathrm{O}^{+}takové příležitosti nemůže odolat a začne s těmito skupinami reagovat za vzniku -\mathrm{NH}_{3}^{+}. Náhlý nával kladných nábojů ale kompletně rozhodí rovnováhy vazeb v obrovské molekule bílkoviny, což naruší slaboučké vazby, které ji drží pohromadě a ve správném tvaru. Řetězec se rozmotá a zašmodrchá, a taková bílkovina už je organismu úplně k ničemu. Tímto způsobem kyseliny narušují tkáně a pletiva. Existuje samozřejmě mnoho dalších reakcí kyselin s různými látkami, toto byly jen dva příklady.
Zásady neboli báze jsou v podstatě opakem kyselin, jejich vlastnosti jsou ale velmi podobné. Arrheniova teorie bohužel dokáže vysvětlit jen jednu skupinu zásad, a to hydroxidy.
Hydroxidy ve vodě disociují na kationt kovu a hydroxidový aniont \mathrm{OH}^{-}. Ten se podobně jako \mathrm{H}^{+} u kyselin připojuje na jiné molekuly nebo nahrazuje jejich součásti, čímž změní jejich strukturu. Příkladem by bylo třeba zmýdelnění tuků, o kterém se více dozvíš později.